Hanna...in love...

Únor 2006

Není čas

28. února 2006 v 19:36 | Hanna |  O mně beze mě
Tak strašně mě tíží otázka "času" ... den mi uteče tak šíleně rychle a vůbec nic nestihnu. Nestihnu povinnosti, natož se zabývat svými zálibami. Ráno brzo stávat, škola...ve tři bus domu...ve 4 doma, do 5 svačina...dvě hoďky myšlení, čtení, snažení se učit, pláče, ... 7 hodin - pejsek papu, já papu...půl 8 komp...únava...referáty, ročníkovka...bez výsledku...snažení narvat do hlavy ještě pár stránek...22:00 koupelna...22:40 připravit věci do školy...čtení...takhle když to vyjde časově, je to paráda...občas se to protáhne a stejně mam pocit, že nestíham absolutně nic...ani na ten klavír mi nezbyde tolik času, natož na ostatní nástroje...pejsek je chudák, i když má zahradu, ale byl zvyklej chodit denně ven...na koně nejezdim...s mladym sem taky tak nějak všelijak...nemaluju...a po tom se mi stejská...udělat si chvíli oddychu malovánim...:(
heh Goffy...má častá postavička, kterou sem kreslila tak ve 13ti :))

Jak se chovat?

27. února 2006 v 20:50 | Hanna |  Bolest
Tak v těchto situacích opravdu nevím, jak se mám chovat. Holčině je tak kolem 23 bych řekla, ale to jí asi přidávam. Bydlí tady, známe se skoro dva roky?! Vidim jí denně. Jezdí do práce, jezdí s našim autobusem, ve kterém s ní nejčastěji sedím já, jezdí se mnou tramvají...jezdí se mnou autem...vidíme se v hospodě o víkendu...a zítra? Zítra jestli pojede, bude to cesta zvláštní. Dnes jí zemřela maminka. Nikdy nevím, jestli mam nějak projevit lítost, kterou cítim...nebo ba naopak k tomu vůbec nezavádět téma...i když je možné, že zítra do práce nepůjde...tak jí přece jednou uvidím...a tohle nejde jen tak přeskočit. Tahle kapitola zůstane asi ještě dlouho nepřečtená...

Pán spánek

27. února 2006 v 19:42 | Hanna |  Výkřiky do tmy
Při tomto "aktu" :) se necítím nic moc příjemně. Jedete si autobusem...přisedne si k vám nějaký člověk a sotva sedne, tak je tuhej. No, proti tomu nic...já dřív taky pospávala...ale nikdy sem na nikoho nepadala!! Držím křečovitě loket, jeho bezvládné tělo opřeno o mě...ruka mi začíná pomalu odumírat. Podívám se na hlavu...bimbá se...dopředu (to je mi fuk, jen ať si jí natáhne), dozadu (to je nepříjemné), doleva (to mi hodně vadí, dyť jsem tam ?!) a doprava (to mi taky nevadí, páč je tam ulička, že). NIcméně spánku neporučíme...a tak se milí spoluobčané sdílející se mnou ČSAD klidně posaďte, opřete se o mě a nechte si něco hezkého zdát!

HOSTEL

27. února 2006 v 19:35 | Hanna |  Filmíky
Mno tak sem se na to byla taky podívat…heh a Slováci asi nemaj rádi amíky…ostatně muj první dojem byl - nic moc záživnýho…pak se rozjelo dosti krveprolití a masochismu…a celkovej dojem? Normál, ale znova na to nepudu

Nepochopené hlášky jednoho večera

26. února 2006 v 11:35 | Hanna |  Výkřiky do tmy
  • hadamczik? to je náš kouč..?
  • jak zvedli vojnu pro červenou sukni
  • proč? protože sem mrož? ty chceš být asi ftipná ne
  • to by chtělo nějakou bitku! Joo..roztržený plíce a srdce a..játra taky..a vaječníky...maj je chlapi vůbec..? nemááááááj!
  • A:mně připadá s těma vlasama jak....B:kastrol...A:to taky ale...B:dvoupatrovej...A:no ..
  • Simkarta odmítnuta .. to chce pofoukat!
  • Depeche Mode v mixu v Plzni…jako pravý?? Neee, na plátně.
  • Máma Boháčový? Ta zmalovaná děfka, co dělá u nás v krámě?? Too víš, kosmetička v domě!
  • No, 9. na Vánoce
  • A já sem jdu jenom abych neurazila (na narozky) a ona to slaví až za 14 dní
  • Poslechněte si tu vyzváněcí melodii (podává telefon, na kterém jí má)…ale to musíš poslouchat u ní, kdo jí volá.
  • Máš na zádech koníka
  • V tel. budce - Co když tady mají kamery? No jo ty krááávo…pak se na mě bude koukat máma na úřadě
  • Hele vona má dvojitou…(slepené polomáčené sušenky)
  • Po půlhodinovém výtlemu - Já nevim čemu se tlemim…jo už vim!

Je to...?

25. února 2006 v 18:59 | Hanna |  Mé milované citátky
Milovat a nic nedávat: Je to láska?
Milovat a přitom trpět: Je to utrpení?

Ooh happy day

25. února 2006 v 11:36 | Hanna |  A teď o mých...
Tak včera byl fajnovej den. Nezačal tedy moc hezky, jelikož jsem opětně zaspala a letěla jsem s tim blbym vakem na lyže, přeskáče mi taky někde lítaly a bágl s papů na zádech...vlak jsem teda stihla...ale ťip ťop...přijela jsem do Pilsen...srazily jsme se s Ájou a vyrazily jsme...ve vlaku jsme to celý prokecaly...o všem...všem, co je teď, co bylo o prázdninách...prostě fajn...a když mi řekla tatínkovo hlášku, co řekl ráno po probuzení mamince: "Máme v kuchyni Myšulína." (tedy myšku)...no musela jsem se fakt smát...protože si nedovedu představit, že sotva oči otevřu, bude mi někdo říkat tato slova :) I když tyhle zvížata mi nevadí.Ve vlaku jsme byly nuceny tlačením močového měchýře použít zde tak vysoce hygienické wc. Andrejka šla první...vokouknout. Jde na jednu stranu, vrátí se. "To bylo ňáký rychlý!" Ája: "Hm, tam je přilepené hovínko!" Tak jde na stranu druhou. Zanedlouho jsme měly vystupovat a mně se chtělo taky...jenomže fronta. Ale dobrý zvládla sem to, i sem se trefila při tom kinklání mašinky. Tak, plán zněl, že pojedeme Nad nádraží...mno...já tady fakt moc lyžovat nejezdim, jako malá jsem jezdila Šumavu, ale copak si to pamatuju, natož vlakem? Nu a jak Áje říkala kamarádka, která na ní čekala, že je to ta první...heh...tak sme vystoupili - Železná Ruda - Špičák...mno a já řikam, takhle to ale nevypadalo...to sme určo špatně :) mno a taky že jo! Tak jsme pozastavily párek dědoušků. Vykoktala jsem ze sebe neúplnou větu a oni se marně pokoušeli něco vysvětlit. Tak telefonátek kamarádce...že se tam nějak došoupem, že nám pojede ještě jeden vlak...nakonec jsme to vzdaly, vybalily věci...hodily to dědulovi do úschovny...kterej měl chlupy v uchu...a vyrazily jsme. Cestou mi babča darovala permici na dopoledne...hm, tak proč ne. A jezdily jsme a jezdily...nu čas utekl...a hlad přišel...nu věci dole...tak sme si sedly na langoše. Mimochodem jsme potkaly dvě spolužačky...na prknech...a to mi překvapilo :) Ale stejně Andrejky hlášky za ten den...nesčetně...Kecy, prdy, beďary...Mamuška popuskaj...atd. mno supr. K nádraží jsme přišly po třetí hodině, vlak jel v půl...tak jsme zaklepaly na dědouše do úschovny, vyndal nám naše tři věci a 60 Kč...se mi vyvalily bulvy, vrazila sem mu 60 Kč a nazdar! Chtělo se nám šíleně na záchod. Před restaurací dvířka - WC - obě jsme si oddychly..ale ne na dlouho..šla jsem to šéfnout, na jedněch nápis Mimo provoz! a já si řikam, no to si ze mě dělaj prdel...zkoušim pánský :) zamčený. Grr...tak tam oblejzam všechny dveře...tak du do tý restaurace, kde sou tady záchody...no tam před dveřma..já třošičku naštvaně: "No, ty sou ale zamčený!!" Číšník: "Hm, tak to ještě neni opravený, tam byla nějaká havárie!" ... no to vám teda pěkně děkuju. Tak jsme to musely vydržet...nastupovalo šíleně lidí... a šíleně lidí už bylo ve vlaku. Nu, ale ulovila jsem ještě dvě místa. K jednomu párečku. Měli nahoře prkna, zeptala sem se jestli si můžem přisednout...oni, že jo..a tak sem se marně pokoušela narvat svuj vak k nim nahoru..heh..trochu rána do jejího prkna...mno pardon...lidi ze zadu do mě tlačili...krizová situace..teď ještě Áji lyže...ted pod nohy přeskáče..no síla, než sme se uložily. Po pronesení jedné věty s párečkem o hokeji končila naše veškerá konverzace. Nám to s Ájou opětně mlelo...když vystupovaly...byla práce to vyndat...to teda jo. Pak mladík povídá: "Nashle..." a já, jako by mi bylo třicet a znali sme se kdovíjak dlouho povídám nadšeně: "Ahóóój..." Pak sem se teda začla tlemit. Ale ne nadlouho...vedle nás seděl jeden týpek se svou partičkou...byl mi velice sympatický...velice na ránu..neustále předváděl teplouše, pana průvodčího..a spoustu dalších...no i toho jsem přežila. Byl to faajn den, kdy sem se opětně ujistila o tom, že s Ájou můžem hodiny a hodiny mluvit o čemkoli a vždycky je prdel. A i když mlčíme...tak si toho stejně hodně řeknem.

Znovunarozená

23. února 2006 v 18:40 | Hanna |  O mně beze mě
Od dnešní návštěvy jednoho lékaře (nebyla sem na psychiatrii), ale jeden takovej odborník...a ač sem to mu nevěřila...chytil mě za ruce a komunikoval přes svaly s mozkem....za 10 minut udělal kompletní rozbor mého já...a ani sakra nevíte, jak přesně to sedlo. Ode dneška neřešim...prostě ne. Mam nějakej blok (blog) :) první už asi v 6 měsících..čéče...dozvěděla sem se tam spoustu věcí..ale ne všemu věřim...ale to, jak mě vážně přečetl a snažil se to dát pryč...prostě no comment..skvělý.
A víte co? Všechno jde...jenom chcíplá koza nejde!!!

Aby ste si nemysleli...

23. února 2006 v 9:39 | Hanna
...tak mám taky zvížátko...lamičqu...:) přece jí v tom nenechám...lama ala hana

Vrátit se

22. února 2006 v 13:30 | Hanna |  Bolest
Vrátit tak pohled tvůj, co zaryl se mi pod kůži.
Vrátit tak úsměv tvůj, co hřál mě na srdci.
Vrátit tak slova tvá, co v uších mi stále zní.
Vrátit tohle všechno, jen o pár dní.
Vidět znovu, jak sklenkou vína spolu ťukáme.
Vidět znovu, jak večer při kytaře zpíváme.
Vidět znovu tohle všechno stačí mi jen.
Smůla pro mě, že teď už je to pouhý sen.

Hlava na nic...ostatní taky

22. února 2006 v 12:57 | Hanna |  O mně beze mě
Stupídos...prostě moje hlava...neni schopná si nic zapamatovat...a když ještě to má pěkně v kalendáři zakroužkovaný...ale, aby se tam oči podívaly...ne, to až den po...Plomiň Leničko...

Vzpomínáme :)

21. února 2006 v 10:35 | Hanna |  Fotešky
pozn. ten sněhulák byl stavěn v "náladě", ve tmě, v rychlosti, holýma rukama...proto vypadá tak, jak vypadá :)

Cesta do neznáma

21. února 2006 v 10:08 | Hanna |  Fotešky

Jarní vánek

21. února 2006 v 10:02 | Hanna |  Fotešky

Lidský "trojúhelník"

20. února 2006 v 11:06 | Hanna § Masoooo |  Myšlenky v euforii
Včéra jsme byly s Maso jen tak krátce posedět a opět jsme řešily spousty věcí. Během rozhovoru se mi snaží vysvětlit tzv. lidský trojúhelník ... (jen teď když nad tím přemýšlím, tak by to měl být spíš až nějakej pětiúhelník). Tak a o co jde? Protože ty chceš jeho..on chce ji..a ona zase někoho, kterej chce někoho jinýho.
Její záliba je vyučovat. Ale z tohoto výkladu není tak jisté, zda se její záliba dostane na profesionální úroveň. :))
Kdyby šlo lásku secvaknout...tak jí secvaknu

Zpátky

19. února 2006 v 13:59 | Hanna
A tak jsem zase tu, doma...ale jak ráda bych byla tam :) tam doma! Letos se počasí moc nevyvedlo, ale mě to jaksi bylo jedno. Jsem tam ráda, ať je jak je. Bylo to prostě skvělý, jako vždycky. Super lidi, plus někdo novej, pohodička. A letos jelo víc muzikantů, což se mi jako fakt líbilo. Ale i přes ten počet, se ke mně stejně to dřevo dostalo. Mají už mě holt zažitou a to by nebylo, aby mi to přímo nevrazili do ruky. A mě je dycky před "ním" tak trapně. Nu ale tak co, něco sem v sobě měla, tak sem kašlala na pocity a hrála. A bylo to ok. Pozdě jsme šli spinkat a o to ráno museli vstávat dřív. Snídaně švédský stůl..hmm naprat bříško. Do autobusu a pěkně na svahy. Večír zpět…a opět utaháno…sprška, k večeři 4 chody a po večeři přijde procházka, hvězdičky a tak…pak se jde zase hrát a popíjet. Pak se jde splnit úkol. Letos - stavba sněhuláčka pro Mambičku. Sněhuláček byl malinkej, ale to snad nevadí :) ten večer jsme tam skejsli v šesti lidech asi do půl 4. A mě to bylo fuk, že za 3 hoďky vstávam a musim fungovat na svahu. Bylo mi to jedno. Protože tam byl můj milovaný pán. Když si vzal kytaru a zazpíval suprově Nirvanu, když mi nalil vínečko, díval se mi do očí, usmál se na mě. Když poslední den po lyžování s námi domů nejel, ale šel do jinýho autobusu dělat průvodce a já jen seděla a slyšela jak se loučí, bylo mi divně. Prostě jsem si řekla, teď…teď něco musim udělat, jinak mi bude smutno. Vyšla sem ven a on dával věci do busu. Když se střetly naše oči, oba jsme zůstali stát jako prkna. Pak zvedl ruku a zamával a usmál se. Ač je to málo, pro mě to bylo dost. Ale pak jsem z ničeho nic na něj zavolala, že sem si ho nahrála. "Cože?" :) šli jsme k sobě a já asi předešlej večer jsem prostě při jeho zpívání si ho nevědomky nahrála, protože vim, že ráno sem se divila. Ale jsem ráda, že to mam, je to fakt skvělý. Tak jsem mu kousek pustila. Bavili jsme se, ptal se, jestli příští rok zase pojedem s nima. A já, že jo, to je jasný! Už musel nastupovat a tak jsme se rozloučili a ještě za mnou křičel: "tak za rok!" Šla jsem k autobusu s pocitem, že rok…rok je hrozně dlouhá doba. Uvidim ho až za rok? Co…to ne. A v tom slyšim svoje jméno, tak se otočim…a on na mě volá, jestli bych mu neposlala tu nahrávku. A tak ještě pár pohledů, úsměv…tak mi dal číslo a no vidíte…já mu to zapomněla poslat :) Takže jsem si to užila se všim všudy. A na tyhle Alpy budu asi vzpomínat nejradši.

už se těšim...

14. února 2006 v 22:08 | Hanna |  Výkřiky do tmy
Hehee těšim se na tu cestu...vlastně se vyžívam v tom, když jedete přes noc v tom autobuse a máte ty zastávky po 4 hodinách...buď jak jste rozespalí a jdete se vyvenčit, nebo na cigaretku, nebo se jen tak protáhnout...pokecáte...a zase zalehnete...a další zastávka...sakra kdy...mě se tak strašně chce :( zastavtéééééééé....a nebo brrr tady je kosa...:) tak strašně se těšim! Nu, za hodku uz budu v tej mej eufórii...tak se tu mějte ;)

Po roce přicházejí...

13. února 2006 v 21:01 | Hanna
<3 ALPY <3 juchůůů :) tak jsem se dočkala! Rok uteče a už je tu zase moje "nejoblíbenější činnost" ... na lyžičkách jsem stála snad už v mých...no v 6 určitě...tatínek byl instruktor a tahal mě sebou, kde mohl. Za to mu děkuju. Posledních pár let jezdíme do Alp se stejným zájezdem. Jsou to tátovo kamarádi a teď jsou to i moji kamarádi. Mám ty lidi fakt ráda. Je s nima prdel. Večery trávíme v hotelu, chatce, penzionu všichni společně - češké pivo, salámy, klobásy od pana řezníka, co s námi jezdí :) kytary v rukou dvou mistrů...nic takovýho ste ještě neslyšeli!!! Oni sice vypadaj, že neumí do pěti počítat...ale válí tak, že by mi vypadly voči z důlků. Pak si kytarku vezmu i já, to už jsem značně v náladě :) a ráno raníčko opět na svahy! Chytnout trochu bronzu, válet se, ochutnat místní kuchyni, to vše obnáší má zimní dovolená. Odjezd zítra 23:30!!! Tak ještě přežít tu zítřejší ošklivou školičku :(
PokračovatPokračovatPokračovatPokračovat

Mladý klavírista

13. února 2006 v 19:50 | Hanna |  Výkřiky do tmy
Dnes mi při hudebce vkročil do třídy malý, brejlatý, neučesaný, nesmělý klučina. Posadil se na židličku a napjatě poslouchal. Po mých stupnicích jsem mu tedy uvolnila klavír, paní učitelka mu suplovala čtvrt hoďky, tak jsem zase napjatě poslouchala já jeho. Hraje dva roky a je strašně hustej. To mi naprosto uchvátilo.To, když zasedl a začal: Raz, dva, tři...a spustil svou hru na klavír. To, jak se u toho houpal, to jak skoro spadl ze židle a jeho neustálé počítání nahlas! Vždycky tam, kde si byl jistej, tak počítal rychleji. Tam, kde už to neuměl, nebo po nějakej frázi se normálně zasekl, nadechl se a pokračoval. Byl prostě originální. Nic takovýho sem fakt neviděla. Když srovnam sebe?! Já sem si nikdy nepočítala. Dřív mi za to paní učitelka kárala. Dnes se jakž takž držim, protože to spíš cítim. Ale asi bych měla taky spustit - á první, druhá, ....

Barevná prkýnka

12. února 2006 v 19:50 | Hanna |  Výkřiky do tmy
Tak jsem byla dneska shánět s pšítelem špunt do vany :) a cestou jsem objevila úžasný poklůpky :) Jako bylo mi blbý je fotit...ale :) A já chci taky takový, možná, že bych pak chodila ze záchoda s dobrou náladou, hehe