Hanna...in love...

Listopad 2005

žij, jak nejlépe umíš

30. listopadu 2005 v 18:53 | Hanna |  Mé milované citátky
Člověk ani nedomyslí, jak je ten život nádherný, a že všechno záleží jen na nás. Jen na nás! Protože každé ráno je to vždycky znovu jenom na tobě, jestli se rozhodneš, že do toho dne půjdeš s dobrou náladou nebo otráveně. A jestli se budeš na lidi usmívat a budeš na ně laskavá, jestli si z toho dne budeš brát jen to nejlepší.

Cesta životem

30. listopadu 2005 v 18:25 | Hanna |  Naše životy
Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství. jenže my jsme na cestě, která jenom vede k cestě další, a ta zase k další a tak pořád dál. Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vůbec. A tak se jen necháváme unášet plni pochybností, i když si zároveň užíváme neskutečně krásné rozmanitosti. Splnění nadějí proto vždy bývá nečekaným zázrakem. I když na druhou stranu platí, že se zázrak může stát vždycky.

Jeden život nestačí

30. listopadu 2005 v 17:04 | Hanna |  Naše životy
Je Ti pět a každý ti závidí.
Je Ti 10, neumíš násobilku, ale každý Ti závidí.
Je Ti 15, prožíváš svoji první lásku a každý Ti závidí.
Pak se postavíš na vlastní nohy a zjištíš, že na vše Ti jeden život nestačí.
A tehdy začínáš závidět pětiletým...

To snad nejsou lidé?

28. listopadu 2005 v 20:15 | Hanna
Teď mi teda naštvala máma. V televizi běží ukázka, co získaj Vyvolení za ceny a já říkám noo, ten novej byt bude mít Vladko. A máma se na mě podívá a řekne: FUJ, TEN TEPLOUŠ JO?!!
No a co? Proč odsuzovat někoho za to, co cítí. To je jako kdybych nesnášela mámu za to, že jí koprovku, tu jen co cítim je mi špatně. Přitom jsou to lidi jako my, kteří za to ani nemůžou, prostě najdou to, co každý hledá v někom stejného pohlaví, proto ale nejsou špatní. Nechápu to, tohle je téma na hodinu, nemám čas, ale fakt mi to naštvalo.

Mám doufat..

28. listopadu 2005 v 12:58 | Hanna
Proč v něco doufat, je to k něčemu? Dělám si iluze, které se nikdy nestanou skutečností...mám tedy stále čekat, že příde něco, v co věřím, když to za 18 let nepřišlo? Příde to někdy? Nebo spíš, má to vůbec přijít??

nemilosrdný koloběh

27. listopadu 2005 v 20:02 | Hanna
Tak a je tu zase neděle večer...v hlavě se mi promítá vše, co jsem za víkend chtěla stihnout a bohužel nestihla. Můj pokoj zůstal takový, jaký byl celý týden, maturitní otázky zůstaly ležet ladem, kamarádi - již s nimi taky netrávím čas, co bych chtěla, nestihla jsem si přečíst ani kousínek knížky, nestihla jsem si zahrát pořádně na klavír, nestihla jsem prostě nic.
Zítra zase vstanu pozdě, jako každé pondělí, vyletím na autobus a budu celou cestu pěkně stát. Sundám si bundu, budu poslouchat alespoň MP3 a přemýšlet, co jsem zase doma zapomněla, nebo proč na mě máma zase hned po ránu vystartovala.
Ve škole to bude nesnesitelná nuda, nevím, zda je to kvůli tříhodinové praxi, která se fakt nedá vydržet, nebo zase šílená únava, nechuť s kýmkoli se bavit a nebo naopak do každého rýpat.
Po škole na hudebku, hodinka klavíru...jediná pozitivní věc, která je na pondělku...konečně zase sednu za to úžasný křídlo a budu si chvilku připadat, jako "klavírista". A pak příde ta deprimující část a tou je nauka. Na které si připadám jako naprostý negramot. Hodinu naštěstí vždy přetrpim a pak buď sednu za volant a pustim si uklidňující muziku, nebo čekam na otce až pro mě přijede. Dorazim domu a mam toho plný kecky. Zase ten stereotyp. Koupelna, převlíkání, jídlo, počítač, padání očí, jsou unavené, chtějí spát, ale když se podívají na rozvrh, něco přeci musí udělat.
Moc dlouho jim to ale nevydrží a po čase víčka spadnou a mozek se vypne, není ochoten již dál nic přijímat a tak je nejvyšší čas jít do koupelny a do pelechu. Ale kolik takových pondělků již bylo...to se prostě nedá.
5:45 úterý....na budík nereaguji....6:03 přichází máma a lomcuje se mnou...jak nesnášim vstávání...když se podívám na hodinky s hrůzou zase zjistim, že je zase dost pozdě a tak vyletim a co myslíte...v autobuse stojim... proč nemám na mou škodofčičku zimní pneu..:(

Moja maminka

27. listopadu 2005 v 12:50 | Hanna
Krásná slova mojí maminky: "Už mi opravdu piješ krev!"
"Vyrvu ti ten počítač ze zdi!"
--- Ještě něco mami??---

...6...

26. listopadu 2005 v 23:53 | Hanna
Já mam fakt chuť psát, nebo taky,že bych si něco zobla :) nee, mám lepší nápad. Půjdu si číst. Pěkně před spánkem. Takže Vás pro dnešek zdravim. Děkuji zase za .. jooo MOMENT!!! Dneska byla v Plzni porta a hádejte, kdo vyhrál?? No přece ŠESTKA !! hii, že nevíte, kdo to je? Nevíte o co přicházíte...jako v týhle mjůzik sem se našla.

Dodateček :)

26. listopadu 2005 v 23:48 | Hanna |  Myšlenky v euforii
Jinak, že jsem tak smělá .. :) ale ještě dnes se zahlásilo, že mám ráda Maxu..ano anoo myslím Martina Maxu..hrála jeho Nábojnice, či jak se jmenuje ta písnička a já si na něj vzpomněla, když sem se jako menší učila hrát ten kytarovej "bloček" .. tak jsem si na to vzpomněla..i trochu slova mi v uších zazněla..a pamatujte si že
..... Za moc to nestálo....a nestojí!! .....

U kalbičky

26. listopadu 2005 v 23:43 Myšlenky v euforii
Tak a je tu opět sobota večer. Někdo si v tuhle dobu čte napínavě knížku, druhý možná sleduje televizi, třetí sedí v hospodě..a nebo je tu někdo, kdo už z té hospody přišel a při tomto stavu začal písat dojmy, pocity a vzpomínky. Kdysi jsme byly s holkama na chatě. Bylo to nepopsatelně krásný, fakt úžasnej vejlet se zase jednou povedl (nebudu rozepisovat, dotyční vědí,co se tam dělo). A ani při zpáteční cestě tomu nebylo jinak. Čekáme v Blahoustech na lokálku, přičemž zíráme na "týrané" děcko jedné tlusté babi, která na chudáka dítě mluvila, jako žádná z nás! Již z dálky zvuk lokálie..a my holky připraveny v řadě. /přichází osudová chvíle/
Katka zvolá: "Spadla mi desetikoruna!" Všichni bez váhání se s nečekanou vervou svalili k zemi a hledali desetikorunu. Katka nad nimi jen volá, ať toho nechaj a že už sluší lokálku. 10 Kč se ovšem našlo.
A dnes..dnes 26.11. v sobotu večer, po Katky svátku stalo něco pro mě zvláštního. Vy to teda nepochopíte, možná ještě tak ta Katka..ale Macek a jeho mrkání, to bylo taky moc..:) ták to vybalim. Prostě přicházim ze záchoda a Katka mi při dosedu povídá, že jí spadla desetikoruna..Kdo by to byl řekl, Hanna instinktivně zalehla k zemi a pátrala po ztracené 10kačce. Hledá a nic. Katka: "Už sem jí našla!" .. Hanna se zvedne a říká jí: "Ty užs jí našla!??" Katka se tak na mě podívá a povídá: "Ne já jí vůbec neztratila!"
A pak, že není konverzace důležitááá!! Das ist aber Marsel, Komár a spol.
With love ... Hanna

Mandarinka

26. listopadu 2005 v 18:04 | Hanna
Před chvílí jsem si šla pro mandarinky. Vybírala jsem pečlivě ty nejhezčí. Přinesu si je a začnu loupat. Každý měsíček pěkně do čista a začínám papat. Přišlo ovšem něco nečekaného. Tahle mandarinka mi pěkně zkřívala ústa a byla tak tvrdá. Neměla jsem chuť na ty další.
--- Nemusí být uvnitř dokonalé to, co tak zvenku působí ---

Lidé kolem mě

26. listopadu 2005 v 15:47 | Hanna
Za dobu, co jsem na střední škole, jsem poznala spousty jiných lidí, teď opravdu lidi, které opět vídám každý den a každý je naprosto jiný. Není to jen tím, jak se oblékají, jaké mají vlasy, oči, ale jaké mají srdce. Jsou mezi nimi tací, kterým naprosto věřím, s kterými se strašně ráda zasměju, s jejichž osobností se budu tak strašně nerada loučit. Je mi ale líto, že nejsme kolektiv. Prostě je nadliskou silou dát 27 jiných povah dohromady, aby si všichni rozumněly. Bohužel tohle nelze, i když jsem doufala, že ano. Ale každý z těch lidí ve mě zanechal určitou část "svého" já a já na tyhle lidi nikdy nezapomenu. Vždy si budu s úsměvem na tváři a se slzami v očích prohlížet naše fotografie. Budu vzpomínat na vše hezké co jsme spolu zažily, i když to je to..je toho strašně málo. Protože se neumíme na ničem domluvit, sjednotit se, něco podniknout..bohužel. Ale i za to málo jsem vděčná. Vděčná každé z nich, že mě držely na uzdě, že snad pomluvy co byly, byly chvilkového rázu, dík za to, že s nimi vážně sranda byla a v nouzi mi dokázaly podržet.
I když jsou dny, kdy školu proklínám, kdy říkám, že už chci odsud pryč, v hloubi duše musím říct, že tohle je lež. Nechci pryč, ač je toho na nás všechny hodně, každý učitel od nás vyžaduje něco jiného a čas nás tlačí, nechci pryč. Již nikdy neusednu do téhle lavice, nikdy nebudu psát křídou na tuhle tabuli, nikdy nebudu větrat v učebně IT, již nikdy tohle nezažiju. Jsou to nejkrásnější léta, léta, kdy člověk dospívá, kdy se dostává do určitého obrazu a vidí, jaký svět doopravdy je a je na každém, jak se s ním popere.
Věnováno 4.D Soš Poštovní - nezlobte se na chyby co děláme, přejděte všechno zlé, co jsme zažily a vzpomínejte v dobrém, tak jako budu vzpomínat já.